Pro uplatnění některého ze zmíněných právních jednání musí však být splněny zákonné podmínky a zejména příslušná intenzita porušení pracovních povinností, tj. skutečnost, že došlo k opakovanému méně závažnému či závažnému porušení pracovních povinností nebo k porušení pracovních povinností zvlášť hrubým způsobem. Jak ale správně podřadit porušení povinností zaměstnance pod „správnou míru“ porušení, na to spolehlivý a jednoznačný návod neexistuje.

Vzhledem k tomu, že zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, nestanoví přesně předpoklady pro posuzování intenzity porušení pracovních povinností, musí se zaměstnavatel spolehnout na vlastní instinkt a relativně ustálenou rozhodovací praxi soudů. Judikatura vymezila některá pravidla pro posuzování míry porušení pracovních povinností, podle kterých mohou zaměstnavatelé postupovat a která lze shrnout následovně

1.  Každé porušení pracovních povinností je vždy alespoň méně závažným porušením pracovních povinností

Nižší stupeň intenzity porušení než je méně závažné porušení pracovních povinností Zákoník práce neupravuje, proto každé porušení pracovních povinností je možné chápat nejméně jako méně závažné porušení pracovních povinností.

2. Porušení pracovních povinností je nezbytné posuzovat s ohledem na okolnosti každého jednotlivého případu

Podle rozhodovací praxe je nezbytné při posuzování intenzity porušení pracovních povinností přihlédnout k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních povinností, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovních povinností, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení pracovních povinností pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu, apod.

Bohužel ani v případě, že se bude zaměstnavatel držet výše uvedených pravidel, nelze zaručit, že v případě soudního řízení o neplatnost rozvázání pracovního poměru, soud neposoudí intenzitu porušení pracovních povinností odlišně. Jak již opakovaně judikováno, je zcela na úvaze soudu, jaký stupeň intenzity porušení pracovních povinností konkrétnímu porušení přisoudí. Časté pokusy zaměstnavatelů o hodnocení nežádoucího chování a vymezení intenzity porušení pracovních povinností v pracovní smlouvě, vnitřním předpisu nebo výpovědi jsou naprosto bez významu.

Z tohoto důvodu se názory odborné veřejnosti a z ní plynoucí doporučení pro praxi zaměstnavatelů kloní k vymezování intenzity porušení pracovních povinností vždy o stupeň mírněji oproti „prvotnímu“ posouzení zaměstnavatele tak, aby v případě soudního sporu bylo co nejvíce minimalizováno riziko určení výpovědi či okamžitého zrušení pracovního poměru za neplatné pro nenaplnění intenzity porušení pracovních povinností v předmětném právním jednání.

V nedávné době bylo ze strany Nejvyššího soudu ve vztahu k problematice posuzování intenzity porušení pracovních povinností judikováno, že i přestože soud není vázán názorem zaměstnavatele ve vztahu k intenzitě porušení pracovních povinností, nemůže sám intenzitu porušení pracovních povinností posoudit přísněji, než ji definoval zaměstnavatel, a to z toho důvodu, že „soud nemůže zaměstnavateli „vnucovat“, zda vůbec a proč chce se zaměstnancem pracovní poměr rozvázat. (…) Je totiž zcela na vůli zaměstnavatele, zda i při splnění všech předpokladů pro rozvázání pracovního poměru jednostranným úkonem zaměstnavatele k takovému kroku přistoupí či nikoli.“ V případech kdy zaměstnavatel posoudí (s ohledem na judikaturu) porušení pracovních povinností mírněji, nemůže očekávat, že by soud vyslovil, že se v daném případě jednalo o porušení pracovních povinností vyšší intenzity. Pokud ovšem zaměstnavatel definuje porušení pracovních povinností zaměstnance jako závažné nebo porušení hrubým způsobem, je soud oprávněn uzavřít, že se ve skutečnosti jedná o mírnější formu porušení pracovních povinností, tedy méně závažné nebo závažné porušení a za těchto okolností vysloví neplatnost rozvázání pracovního poměru.

S ohledem na veškeré výše uvedené skutečnosti je zřejmé, že nejistota zaměstnavatelů při rozvazování pracovních poměrů pro porušování pracovních povinností je zcela na místě, neboť neexistuje zákonné vymezení, jaké jednání je považováno za méně závažné, závažné porušení nebo porušení pracovních povinností hrubým způsobem. Lze tak vycházet analogicky pouze ze závěrů soudů a na základě nichž lze pro řádné definování intenzity porušení pracovních povinností zaměstnavatelům doporučit, aby ve vztahu k určení intenzity porušení pracovní povinností přistupovali ke každému jednotlivému případu individuálně. Zásadně je tedy třeba zaměstnavatelům doporučit, aby volili cestu mírnějšího hodnocení porušení pracovních povinností tak, aby se v případě sporu nevystavili zbytečně riziku vyslovení neplatnosti rozvázání pracovního poměru.

Původní článek zde.

Institut zaměstnaneckých benefitů nepředstavuje pro české pracovní prostředí žádnou novinku. Už Tomáš Baťa poskytoval svým zaměstnancům benefity v podobě zvýhodněného bydlení, možnosti zvýšení kvalifikace nebo podpory v nemoci. V dnešní době nízké nezaměstnanosti, kdy se zaměstnavatelé snaží udržet si své zaměstnance nebo nové schopné zaměstnance přijmout, přicházejí tito se stále novými zaměstnaneckými benefity. Na druhé straně i zaměstnanci jsou si tohoto trendu vědomi, a proto apelují na zaměstnavatele, aby jim benefity, které by jim mohla nabídnout konkurence, poskytoval.

Zaměstnanecké benefity jsou zaměstnancům poskytovány vedle mzdy, odměny nebo platu jako tzv. nenároková složka. Pojem zaměstnaneckého benefitu však zákoník práce  nezná a upravuje pouze minimální standardy péče o zaměstnance – odborný rozvoj zaměstnanců, zvýšení a prohlubování kvalifikace a příspěvek na stravování. Záleží tedy zcela na vůli zaměstnavatele, zda zaměstnancům benefity vůbec a v jakém rozsahu poskytne.

Druhy poskytovaných benefitů závisí zpravidla na profesi, kterou zaměstnanec vykonává. Jiné benefity tak bude moci využívat zaměstnanec pracující v kanceláři a jiné např. prodavačka v supermarketu nebo lékař.

Tradiční zaměstnanecké benefity

Mezi tradiční zaměstnanecké benefity, které zaměstnavatelé již běžně svým zaměstnancům nabízejí, můžeme zařadit příspěvek na stravování (stravenky), poskytnutí služebního telefonu nebo notebooku, příspěvku na penzijní připojištění, dovolenou nad rámec zákona nebo tzv. teambuildingy za účelem „utužení“ pracovního kolektivu. Své místo si v českém prostředí zaměstnaneckých benefitů našly také výhody v podobě vstupenek do divadel a kin, permanentek do fitness center a bazénů nebo vzdělávacích kurzů, školení a výuky cizích jazyků. Poměrně často mohou zaměstnanci využívat také různé úpravy a modifikace pracovní doby (např. pružnou pracovní dobu nebo tzv. stlačený týden, kdy pracují jen 4 dny v týdnu).

Nové trendy v oblasti zaměstnaneckých benefitů

Kromě klasických zaměstnaneckých výhod k nám však v posledních letech ve velké míře přichází také neotřelé novinky ze zahraničí. Škála daných benefitů je opravdu pestrá, a tak v následujících řádcích zmíníme alespoň ty nejzajímavější z nich.

Homeoffice
Zaměstnavatelé stále častěji umožňují zaměstnancům výkon práce z domova, tzv. homeoffice, kdy mohou zaměstnanci určité dny v týdnu nebo v měsíci konat svou práci z domova. Výhodou pro zaměstnance je, že si mohou pracovní dobu během homeofficu rozvrhovat sami. Tohoto benefitu využívají s oblibou zejména rodiče pečující o malé děti nebo zaměstnanci, kteří pravidelně dojíždějí za prací do jiného města.

Homeoffice s sebou přináší ale také mnohá úskalí, na která je potřeba dát si pozor. Problematickou je zejména zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci (např. v případě, kdy je nezbytné prokázat, že pracovní úraz se stal skutečně při plnění pracovních povinností a nikoliv ve volném čase zaměstnance). Nejen pro tyto případy, ale i obecně pro fungování homeoffice musí být proto dána naprostá důvěra mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem a také disciplína na straně zaměstnance, aby tohoto benefitu nezneužíval a plnil řádně své pracovní úkoly.

„Sabbatical“ nebo celoroční dovolená     
Sabbatical neboli neplacené volno pro duševní očistu v délce několika týdnů či měsíců je stále častěji užívaným zaměstnaneckým benefitem, a to nejen u vysoce postavených manažerských profesí, u kterých v důsledku dlouhodobého stresu a psychického vypětí dochází ke snížení výkonnosti, ztrátě pracovního nadšení nebo až k syndromu vyhoření. Díky tzv. „sabbaticalu“ se mohou právě tito zaměstnanci oprostit od pracovního shonu, termínů, úkolů a mohou se na chvíli plně věnovat rodině a svým koníčkům, aniž by se museli obávat ztráty svého dosavadního zaměstnání.

Vedle sabbaticalu poskytují rovněž někteří zaměstnavatelé také celoroční dovolenou, tj. dovolenou v rozsahu 365 dnů v roce. Paradoxní je, že dle našich zkušeností ji ale zaměstnanci spíše nečerpají, resp. nečerpají ji více než při běžné výměře dovolené, protože mají obavy, že budou v mezidobí nahrazeni někým schopnějším, že by mohli u zaměstnavatele vzbudit dojem „nepotřebnosti“ nebo že na ně bude pohlíženo jako na neloajální zaměstnance, a z toho důvodu přijdou o práci.

Péče o zdraví zaměstnanců
Zdraví zaměstnanců by mělo být pro zaměstnavatele jednou z priorit – pouze zdravý zaměstnanec = výkonný zaměstnanec. Ochrana zdraví na pracovišti však již dávno neznamená pouze předcházení úrazům a nemocem z povolání či vysílání zaměstnanců na povinné preventivní prohlídky. Zaměstnavatelé v posledních letech zaměřili své snažení také na oblast fyzického a mentálního zdraví zaměstnanců.

Je již skoro standardem, že zaměstnavatelé zaměstnancům poskytují občerstvení na pracovišti ve formě nápojů (káva, čaj, voda) a drobného občerstvení (ovoce, sladké tyčinky, pečivo), nebo dokonce nabízí zaměstnancům občerstvovací bary a jídlo po celou pracovní dobu. Tento benefit přispívá nejen k budování přátelského kolektivu, neboť zaměstnanci se během dne setkávají u jídla a řeší společně pracovní úkoly, ale také ke zdravému životnímu stylu zaměstnanců.

Tomu pomáhá také budování relaxačních zón na pracovišti, které mohou zaměstnanci kdykoliv během pracovní doby nebo po jejím skončení využít ke krátkému odpočinku. Součástí těchto relaxačních zón jsou obvykle pohodlná křesla či pohovky, relaxační hudba, ale také hrací prvky (kulečník, šipky, stolní fotbal apod.), které slouží zaměstnancům k odreagování po náročném pracovním dni. Zaměstnavatelé také často poskytují zaměstnancům služby maséra nebo cvičení jógy přímo na pracovišti.

Novým trendem se stává také zdravotní připojištění, které zaměstnavatel hradí svým zaměstnancům nebo na něj přispívá. V rámci tohoto připojištění si mohou zaměstnanci nechat proplatit léky, doplňky stravy a vitamíny, fyzioterapeutické masáže, akupunkturu, brýle a jiné zdravotnické pomůcky nebo nadstandardní pokoj v případě pobytu v nemocnici, případně může zaměstnavatel zajistit návštěvu psychologa, preventivní odběry krve, měření kvality zraku přímo na pracovišti.

Benefity pro podporu rodičovství
Mateřství a rodičovství zásadním způsobem ovlivňuje profesní život zaměstnance. Zaměstnanec musí adekvátně rozdělit čas mezi práci a rodinu, což nebývá vždy úplně snadným úkolem. I proto zaměstnavatelé často zaměstnancům poskytují výhody, které jim mohou pomoci vhodně skloubit pracovní a soukromý život. Díky těmto výhodám pak zaměstnanci nejsou nuceni volit, zda dát přednost rodině či zaměstnání, ale naopak jsou schopni zvládat obojí.

V současné době převládá ve společnosti trend, kdy zaměstnanci nejprve budují kariéru a až poté plánují rodinu. Vzhledem k tomu, že se možnost reprodukce s přibývajícím věkem snižuje, nabízejí někteří zaměstnavatelé svým zaměstnancům jako benefit částečnou nebo úplnou úhradu nákladů spojených s odběrem a zmrazením vajíček a spermií. Zaměstnankyním, které se naopak chtějí brzy po porodu, v době, kdy stále kojí, vrátit do práce, zaměstnavatelé nabízí jako benefit možnost pokrytí nákladů na kurýrní službu, která během pracovního dne vyzvedne nově odsáté mléko od matky přímo na pracovišti a zaveze ho dítěti.

V souvislosti s péčí o děti a nedostatečnými kapacitami předškolních vzdělávacích zařízení poskytují někteří zaměstnavatelé svým zaměstnancům možnost využít tzv. firemní školky, dětské skupiny nebo poskytují příspěvek na školku nebo jesle (tzv. „školkovné“).

Benefity, které postupem času ztrácí na atraktivitě

S vývojem pracovního trhu a legislativy dochází i na poli zaměstnaneckých benefitů ke změnám – některé dříve oblíbené a vyhledávané benefity již dnes nejsou pro zaměstnance atraktivní. Příkladem můžeme uvést tzv. sick days, tj. 3-5 dnů v roce, které poskytují zaměstnavatelé zaměstnancům v případě krátkodobé nemoci. Zaměstnanci tak mohou bez příslušného potvrzení od lékaře (tzv. neschopenky) „vyležet“ nachlazení, chřipku či nevolnost a zaměstnavatel jim za to poskytne plnou náhradu.

Se zrušením karenční doby však tento benefit ztrácí na významu, neboť zaměstnancům je vyplácena náhrada mzdy již od prvního dne nemoci (a ne až od čtvrtého, jak tomu bylo do 30. června 2019). Již nyní se tedy setkáváme s tím, že zaměstnanci čerpají dočasnou pracovní neschopnost i v případě krátkodobé nemoci již od prvního dne a poskytované sick days berou jako dny dovolené navíc k jejich řádné dovolené.

Odklon zaznamenáváme v praxi i u tzv. cafeteria systému, kdy zaměstnanci za předem stanovených podmínek sbírají kredity, body nebo poukázky, které pak mohou proměnit za benefity dle svého vlastního výběru z předem určené nabídky (z katalogu odměn, menu benefitů). V nabídce benefitů se nejčastěji vyskytují vstupenky do divadel, poukázky na masáže, do aquaparků či sportovních center, slevy na nákup nejrůznějšího zboží nebo poukázky na dovolenou. V případě cafeteria systému se zaměstnavatelé často setkávají s tím, že zaměstnanci benefity z tohoto systému nečerpají, ať již z důvodu časové náročnosti výběru benefitů, nevhodně zvoleného portfolia čerpaných výhod, nemožnosti svůj výběr později změnit či z důvodu nepřehledného množství nabízených benefitů, které pak v důsledku svého nevyužití propadají. Někteří zaměstnanci se následně snaží nevyčerpané benefity zpeněžit, což někteří zaměstnavatelé umožňují. I toto je pak důvodem pro to, že zaměstnanci benefity záměrně nečerpají.

I z těchto důvodů doporučujeme, aby se zaměstnavatelé vždy před výběrem konkrétních zaměstnaneckých benefitů zaměřili na preference zaměstnanců a jejich zájem o zaměstnanecké benefity, a to například formou průzkumů, které napomohou odhalit, jaké benefity se momentálně nachází na předních příčkách v žebříčku zaměstnaneckých výhod. Nevhodně zvolené benefity mohou zaměstnance demotivovat a ve výsledku může veškerá administrativní a finanční zátěž přijít v niveč. Naopak správná skladba benefitů motivuje stávající zaměstnance k lepším pracovním výsledkům a pro uchazeče o zaměstnání může znamenat jazýček na vahách při rozhodování se o nabídkách na trhu práce.

Původní článek zde.

Již více než rok a půl se celý svět potýká s pandemií onemocnění Covid-19. Ačkoliv se její šíření dosud nepodařilo zastavit, uplynul již dostatek času pro vyvození určitých právních důsledků. Jedním z nich by s ohledem na níže uvedené mohlo být zařazení onemocnění Covid-19 na seznam nemocí z povolání.

Právní úprava nemoci z povolání

Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jako „Zákoník práce“) jakožto základní pracovněprávní předpis pojem nemoc z povolání nedefinuje. Právní úprava nemoci z povolání je obsažena v nařízení vlády č. 290/1995 Sb., kterým se stanoví seznam nemocí z povolání, ve znění pozdějších předpisů (dále jako „Nařízení“). Z ustanovení § 1 odst. 1 Nařízení vyplývá, že „nemoci z povolání jsou nemoci vznikající nepříznivým působením chemických, fyzikálních, biologických nebo jiných škodlivých vlivů, pokud vznikly za podmínek uvedených v seznamu nemocí z povolání. Nemocí z povolání se rozumí též akutní otrava vznikající nepříznivým působením chemických látek.“ Předmětné Nařízení rovněž omezuje nemoci z povolání pouze na ty nemoci, kteréjsou uvedeny v seznamu nemocí z povolání.[1]

Na tomto místě by formálně vzato bylo možné uzavřít, že onemocnění Covid-19 za nemoc z povolání považovat nelze, neboť není v Nařízení uvedeno. Takový závěr však lze považovat za předčasný a příliš omezený. Nařízení totiž představuje právní předpis, který se v průběhu doby dynamicky vyvíjí v závislosti na aktuální situaci. Tento postoj odráží i Zákoník práce, podle něhož se „jako nemoc z povolání odškodňuje i nemoc vzniklá před jejím zařazením do seznamu nemocí z povolání, a to od jejího zařazení do seznamu a za dobu nejvýše 3 let před jejím zařazením do seznamu.“[2] Na základě výše uvedeného se lze přiklonit k závěru, že současná absence zařazení onemocnění Covid-19 na seznam nemocí z povolání do budoucna nebrání tomu, aby toto onemocnění bylo považováno za nemoc z povolání a jako taková nemoc bylo (i zpětně) odškodňováno. Ke změně je však zapotřebí novelizace předmětného Nařízení. Ministerstvo zdravotnictví České republiky v současné době zaujímá názor, že změna právního rámce není nutná, neboť seznam nemocí reflektuje i respirační onemocnění.[3] Tento postoj však nezohledňuje další, níže uvedené dopady onemocnění Covid-19 na lidské zdraví.

Virové onemocnění Covid-19 splňuje definici obsaženou v ustanovení § 1 odst. 1 Nařízení. Virus lze obecně považovat za biologický vliv, neboť se řadí mezi nebuněčné organismy. Působení viru v lidském těle pak bezesporu představuje nepříznivé působení, bez ohledu na jeho průběh. Tato otázka však není z právního hlediska natolik relevantní a bude definitivně zodpovězena lékařskou a vědeckou praxí až v následujících měsících či letech, kdy se trvalé následky tohoto onemocnění ustálí. Již nyní však odborné studie potvrzují, že v mnoha případech Covid-19 zanechává dlouhodobé nepříznivé následky. Jedná se zejména o cévní, kardiologické či psychické problémy.

Posuzování a uznávání nemocí z povolání

Úprava posuzování a uznávání nemocí z povolání je obsažena v zákoně č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách, ve znění pozdějších předpisů. Podle tohoto zákona nemoci z povolání posuzují a uznávají poskytovatelé zdravotních služeb v oblasti pracovní lékařství. Povolení k uznávání nemocí z povolání uděluje Ministerstvo zdravotnictví na žádost poskytovatele. Zaměstnavatel i lékař mají povinnost odeslat zaměstnance k poskytovateli pracovnělékařských služeb v případě, kdy u zaměstnance předpokládají výskyt nemoci z povolání.

U nemoci z povolání je dále nutné, aby byla naplněna požadovaná klinická a hygienická kritéria. Zkoumání, zda jsou příslušná kritéria naplněna, ve svém souhrnu představuje proces posuzování a uznávání nemoci za nemoc z povolání. V první fázi je předmětem posouzení, zdali zaměstnanec skutečně trpí onemocněním na patřičném stupni a objevují se u něj příslušné příznaky. V této fázi se toliko zjišťuje, jestli existuje podezření, že nemoc mohla vzniknout v souvislosti s výkonem jeho práce. Dále následuje fáze posuzování hygienických kritérií, která již spočívá ve zhlédnutí konkrétních pracovních podmínek daného zaměstnance a následném zohlednění, jestli onemocnění skutečně mohlo vzniknout v souvislosti s výkonem dané práce. To provádí příslušná krajská hygienická stanice. Celý proces vrcholí vydáním lékařského posudku ze strany poskytovatele pracovnělékařských služeb, na jehož základě je rozhodnuto, zda zaměstnanec trpí nemocí z povolání, či nikoliv.

Základním předpokladem uznání nemoci z povolání však pokaždé musí být skutečnost, že se zaměstnanec infikoval na pracovišti. Bez ohledu na současnou situaci má zaměstnavatel povinnost zajistit bezpečnost a ochranu zdraví zaměstnanců při práci.[4] Tato povinnost je stěžejní, neboť zaměstnavatel je povinen vytvářet bezpečné a zdraví neohrožující pracovní prostředí. V souvislosti s rozšířením onemocnění Covid-19 lze vhodné kroky k naplnění této povinnosti spatřovat zejména v zajištění odpovídajících ochranných pomůcek v podobě roušek, respirátorů, štítů či ochranných rukavic, desinfekce na pracovišti či umožnění dodržování dostatečných rozestupů.

Důsledky nemoci z povolání

Z uznání nemoci z povolání následně vyplývají určité důsledky. V prvé řadě zaměstnavateli v souladu s ustanovením § 41 Zákoníku práce vzniká povinnost převést zaměstnance na jinou práci. To platí však pouze v případě, že následky onemocnění neumožňují zaměstnanci pokračovat ve výkonu jeho dosavadní práce. V případě onemocnění Covid-19 však tato situace nebývá příliš častá.

Za poněkud významnější důsledek nemoci z povolání lze považovat povinnost zaměstnavatele k náhradě škody či nemajetkové újmy, ovšem pouze za předpokladu, žezaměstnanec naposledy před zjištěním nemoci z povolání pracoval u zaměstnavatele za podmínek, za nichž vzniká nemoc z povolání, kterou byl postižen.[5]Druhy náhrad pak Zákoník práce rovněž vypočítává, přičemž jde o náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti, náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, náhradu za bolest a ztížení společenského uplatnění, náhradu účelně vynaložených nákladů spojených s léčením a také náhradu věcné škody.

Koncepce odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při nemocech z povolání je objektivní, tudíž není vyžadováno zavinění. Avšak u infekčních chorob je nutné dospět výkladem k závěru, že zaměstnavatel nebude odpovídat za všech okolností, neboť naprosté vyloučení šíření infekce je i při splnění zákonem uložených povinností téměř nemožné. Proto lze mít za to, že pokud zaměstnavatel přijme dostatečná opatření k zamezení šíření epidemie s ohledem na okolnosti daného případu, bude se moci odpovědnosti zprostit.

S možností liberace Zákoník práce výslovně počítá v ustanovení § 270. Zaměstnavatel se odpovědnosti za škodu či nemajetkovou újmu může zprostit z více důvodů, přičemž v případě infekčního onemocnění připadá v úvahu především ze strany zaměstnance zaviněné porušení právních nebo ostatních předpisů či pokynů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. S těmito pravidly však zaměstnanec musí být řádně seznámen a jejich dodržování musí být ze strany zaměstnavatele soustavně vyžadováno a kontrolováno. Pokud by byla například stanovena povinnost nosit na pracovišti ochranu dýchacích cest, kterou zaměstnanec poruší, a z tohoto důvodu onemocní infekční chorobou, odpovědnost zaměstnavatele tak nebude dána.

Na druhou stranu, pokud zaměstnanec žádnou povinnost neporuší, bude s ohledem na způsob šíření nákazy nadále poměrně problematické prokázat, že se zaměstnanec skutečně nakazil na pracovišti, resp. v souvislosti s výkonem práce.

Nemoc z povolání vs. pracovní úraz

V neposlední řadě je nutné odlišit nemoc z povolání od pracovního úrazu. Zákoník práce na rozdíl od nemoci z povolání obsahuje legální definici pracovního úrazu. Pracovním úrazem se dle Zákoníku práce rozumí „poškození zdraví nebo smrt zaměstnance, došlo-li k nim nezávisle na jeho vůli krátkodobým, náhlým a násilným působením zevních vlivů při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním.“[6] Rozhodným hlediskem odlišnosti je právě náhlost, která u nemoci z povolání zpravidla absentuje. Z tohoto důvodu nelze nemoc z povolání považovat za pracovní úraz, a tudíž tyto pojmy zásadně nelze zaměňovat.

Závěr

Lze shrnout, že ačkoliv v současné době není onemocnění Covid-19 zařazeno na seznam nemocí z povolání, může se tento stav v dohledné době změnit. Zmiňované onemocnění zanechává v lidském organismu širokou škálu negativních následků, a proto jej nelze považovat za pouhé respirační onemocnění. Aby mohlo být onemocnění Covid-19 zařazeno na seznam nemocí z povolání jako samostatná kategorie, bude nejprve zapotřebí dosáhnout změny Nařízení.

S ohledem na současný postoj Ministerstva zdravotnictví a zároveň též na odlišné a dosud neustálené následky tohoto onemocnění u jednotlivých pacientů lze takový scénář očekávat spíše ve vzdálenější budoucnosti. Na druhou stranu již nyní existuje řada argumentů, které hovoří ve prospěch uznání onemocnění Covid-19 za nemoc z povolání. Z velké části bude rovněž záležet na tom, jaký názor ve vztahu k této problematice zaujme soudní praxe. Přestože doposud se judikatura orientovala na odlišné aspekty pandemie jako je např. zákonnost vládních opatření či povinné testování, lze v nejbližší době jistě očekávat nárůst případů, kdy zaměstnanci budou po zaměstnavatelích požadovat odškodnění v důsledku nákazy. Budoucnost onemocnění Covid-19 jakožto nemoci z povolání proto nadále zůstává otevřená.

[1] Ustanovení § 1 odst. 2 Nařízení

[2] Ustanovení § 269 odst. 3 Zákoníku práce

[3] K dispozicic>>> zde.

[4] Ustanovení § 101 a násl. Zákoníku práce

[5] Ustanovení § 269 Zákoníku práce

[6] Ustanovení § 271k odst. 1 Zákoník práce

Původní článek zde